Malá Ciara se narodila v mudlovské nemocnici na Kypru. Její matka šla tehdá z nákupních středisek a uprostřed chůze ucítila tlak i tekoucí vodu po jejich stehnách. Jiná možnost než porodit v mudlovské nemocnici nebyla, jelikož ji každý viděl, jak začala na ulici rodit. Už od maličkata byla lehce zastrašována svým otcem, který ji předpovídal tu nejlepší budoucnost a vystudování na vyhlášené škole čar a kouzel. Obzvlášť v jeho koleji, Zmijozel. Její denní harmonogram byl víceméně nalinkován podle něj. Vstát, umýt se, upravit se, dojít na snídani, pojíst, věnovat se rozvíjení jejich předností, večeře, chvíle volna a pak v devět spát. Každý den. Mezitím vším poslouchala šelest babiččiných slov, že to musí udělat líp, aby z ní měl otec a matka radost, že to dělá pro budoucí generace. Že to musí zkrátka udělat. Je to povinnost. Povinnost taková, jako se dostat do rodinné koleje. Kdyby Ciara byla klukem, možná by z ní byl vynikající, hrdý, budoucí kouzelník, avšak u Ciary všechna snaha býti svou paní byla zašlapána a ona tak vždy pokorně sklopila zrak a udělala to, co po ni bylo chtěno. Cokoliv. I přes nevoli, musela. Nemálo krát byla potrestána hněvem otce, který se umanil po několika dnech vrátit domů. Proto z ní byla zakřiknutá blondýnka, která se nesnažila zapojovat do konverzace se svými vrstevníky. Proto bývala většinou sama někde zalezlá sama se sebou a myšlenkami, jež kolovaly v její mysli. Ano, bývala. Škola ji něco dala, něco sebrala. Pro ni, naštěstí, sebrala ty špatné body v její výchově. A pokračuje dál.​