Nevím. Nevím nic. Nevím čí jsem. Nevím, zda-li něčí mám být. Sedím ve svém pokoji v domě mé babičky na Kypru: Venku praží to otravné slunce, které svými paprsky dohmátne na jakoukoliv bytost na této zpropadené zemi. Zachycuje se na nich a pomalu je spaluje svým žárem. Opaluje jim nejdříve pokožku, nervy, svaly, rozehřívá některým žíly a tepny. Někteří se na něj i usmějí, zavřou víčka a cítí, jak se teplo dostává do jejich těla. Člověk by jim přál tu rakovinu kůže, které mohou paprsky způsobit, ale nebuďme tak pesimističtí. Teď zatím ne.
Nevím, proč vlastně jsem vzala ten prázdný papír, ležící na pečlivě urovnaném stole, kde tkví pouhý puget květin, které do všech pokojů v domě dává Elizabeth. A taky tam leží tenhle papír s plnícím perem, kterým teď právě na zmiňovaný cár píši své myšlenky. Nechci si je nechávat pro sebe. Je jich moc. Alespoň nějakou myšlenku musím vyrýt hrotem pera na obyčejný plátek slisovaného dřeva. Dřeva, kterého na zemi čím dál víc ubývá. Možná ho využívám jako prostředek ke komunikaci. Sic s neživou věcí. S lidmi se tu nemám údajně bavit. Jsou to mudlové a nemají patřičnou výchovu, kterou do mne chce má babička vtlouct. Kvůli tomu tu i jsem. Otec zaznamenal mé lehké rebelské náznaky, že se mi tak trochu nelíbí v jeho chování. Drzostí to nazval? Nejspíše. Drzost, která byla jen jemným nástinem k situaci, jež měl rozhodnout on za mne. Ne já za sebe. On. Zvykla jsem si za těch deset měsíců na hradě, že jsem byla paní svého rozhodnutí. Že jsem mohla pobíhat s Danem a Ashem po hradě, rýpat do Jessieho a jeho tloušťky, vidět ho. I když to byly kratičké okamžiky, kdy jsme třebas čekali na hodinu. Přesto jsem zorničkami vyhledala tu známou tvář, která mne dokázala znervoznit a zkrotnout. Později i slova. Rýpat do jeho nejlepšího parťáka jenom proto, abych na chvíli na sebe upozornila. Vskutku skutky rovné ‘’dobré’’ výchově. Nicméně, jsem i ráda, že jsem na rodném Kypru. To moře jsem milovala. MIlovala jsem si jít večer sednout na tajňačku k molu, svěsit nohy dolů, zapřít se o dlaně za sebou a jen s lehkým úsměvem pozorovat hvězdy na nebi, v doprovodu krásné symfonie, jenž moře zpívalo, společně s narážejícími vlnkami o sebe. V Londýně tohle nebylo. Nemohla jsem si jen v pyžamu dojít na pláž. Nemohla jsem si tam jen sednout a snít. Snít o svých nesplnitelných snech, jenž měly předurčeno býti jenom sny.
Jeden z nich se mi v podstatě splnil, když nad tím tak přemýšlím. Mám desítí měsíční svobodu. Vždycky jsem si přála odejít z tohoto světa. Světa dominance mého otce, kdy všechny ženy v rodu ho měly poslechnout. I jeho vlastní matka si nedokáže dupnout, aby na sebe nesvalila hněv. Jak smutné, ale přesto to tak v rodině funguje. Pro mne to tak fungovalo po celou dobu mého bytí doma. Až do doby, kdy jsem dostala ten dopis. Dopis s pečetí Bradavické školy, který udělal v této famílii rozruch. Kvůli kterému jsem se bála a radovala zároveň. Měla jsem svobodu na dosah, ale také i první krůčky v samostatném životě bez známých lidí. Nikdo mne brát za ručičku nemohl. Nemohla jsem být prostě zavřená doma 24/7 a nepotkat nikoho, kromě svých učitelů, kteří dostali za úkol do mé hlavy natlačit co nejvíce informací. Nebyli špatní. Jen to prostě nebyli mí vrstevníci.
Vrstevníci. Pro mne sprosté slovo do doby, kdy jsem dorazila do Kotle plných lidí. Chaos, zvracející, otravní, příliš arogantní nebo narcističtí. To byl první dojem z prvních snah od cízích se se mnou seznámit. A já neměla náladu se s nimi vůbec jen bavit. Nezasloužili si to, Já to vím, ale jak se na to dívám s odstupem tří let, opravdu si to nezasloužili, ale teď to už nezměním. Jediní dva přeživší, kteří se mnou po celý rok zůstali, byl Dan a Ashley. A taky Jessie, s kterým jsme soupeřili, laškovali, provokovali se. Nemyslím si, že by si to někdy bral k srdci. Líbil se mi jeho pozitivní směr myšlenek z toho, že je tlustý. Chtěl nás, saláty, vykrmit, abychom nebyli jak vižle. A taky tu byl on. Ten, který většinu času mlčel a jen se díval. Pozoroval. Něco jako já, kdybych neměla ze začátku školního roku co číst. Knihy. Knihy byly mou záchranou v prvních měsících školy. Nemusela jsem se s nikým bavit. Mohla jsem si užívat příběhy vymyšlených postav a případně zvednout na kratičký čas zrak od řádků a prohlídnout si své spolužáky, jenž mezi sebou uvolněně klábosili. Občas jsem jim to záviděla, ale sama od sebe se nedokážu rozhoupat k tomu, abych s někým navázala kontakt. Jenom s ním to bylo takové, zvláštní. Ani si nepamatuju, jak jsme se začali bavit, ale mohl asi za to Jessie. I to má takové malé plus za to, že na konci druháku, jsme spolu dokonce mluvili osamotě. Po mém divadýlku ve Velké síni, kdy jsem si po neustálém rýpáním do Jessieho, uvědomila, co jsem provedla. Po jeho slovech. Jako malá holka jsem z tama odešla a schovala se v černočerné tmě v kuchyni na lavičce. Nevím, jak se tam dostal, ale on se tam pak objevil taky. Od toho okamžiku jsem se cítila živější. Hlavně po tom, co jsem mu vytvořila nový makeup z dortové polevy. Vskutku, slušivý odstín růžové by mohl některé dámy nadchnout, kdybych si z toho udělala bussiness. Nicméně naše chvilka netrvala dlouho a zbytek se tam zničeho nic objevil. Záhada. Asi mne mají napojenou na nějaké vlny, které vyzařuju a oni je chytají. I tak, jako kdyby ze mne opadla nervozita, že k němu můžu přijít, začít se v klidu bavit. Bez toho, abych nejdřív v sobě bojovala a nadávala si, že je to hloupý nápad. Teď, když je to oficiální, se nemusím bát. Ne tolik.