Tak. A je to tady. Moje hlava si usmyslela, že má maličkost si napíše deník. Nebo spíše využije těch pár pomuchlaných papírů, které najdu ve svém batohu. Kromě flusačky, kterou jsem si vyrobila, ale to až potom. Zajímavější příběh.
Nejspíš si ty papíry budu skladovat v šuplíku a pak v sedmáku si je všechny přepíšu do knihy, ale kdo ví, jestli u tohoto zůstanu. Budu je moct nejspíše psát jen na hradě, jelikož otec by nepřežil, že své myšlenky nepředávám jemu a matce, ale obyčejnému cáru papíru, který pro jiné lidi nemá žádný význam. Pro mne ano. Jsem tak divná?
Abych se tomuto papíru představila, jsem Ciara. Těší mne, papíře. Máš se dobře? Já ne. Nebo ano..nevím. Jsem celá zmatená ze svého života, že si možná tímto písmem něco kompenzuju, ale nejsem si jistá. Alespoň tohle ti mohu říct a jiným ne. Mohu ti tu vypsat vše, nad čím se potom budu zamýšlet jako starší, rozumnější, vyspělejší. Teď jsou to pro mne relevantní věci, ale za pár let se nad tím snad uchechtnu, pokud tyhle papíry dohledám.
Abych ti objasnila mou situaci, jsem čarodějka. Alespoň moje rodina to povídá. Moje škola mne učí být tou nejlepší čarodějkou. Já mám občas ten dojem, že se mýlí. Ano, v mém těle je nějaká magie, ale nemyslím si, že se mohu rovnat svým vrstevníkům. Jsou lepší. Silnější. Cílevědomější. Sebevědomější. Prostě jsou víc.. mocnější. Závidím jim to. Moc jim to závidím, ale jediné, co proto mohu udělat.. Být lepší. Trénovat. Překvapit.
Co se týče školy, byla jsem zařazena do Zmijozelu. Ano, Zmijozel. Otec byl rád, když se dozvěděl tu krásnou novinu, že pokračuju v rodinné tradici, ale já ráda nebyla. Byla jsem vůči tomu dost skeptická, jelikož jsem si nemyslela, že má krev je hodna Zmijozelu. Kromě faktu, že jsem čistokrevná. Ano. Čistá krev. To jsem já.
Abych se vrátila k tomu, jak byl otec rád, že jsem ve Zmijozelu.. Ano. Byl velice rád, když se k němu rozletěla má namyšlená sova s dopisem ode mne. Alespoň matka to tak vyprávěla nadšeně. Nikdy u otce neviděla v očích takovou pýchu při čtení mého dopisu a potutulný úsměv, jenž jsem zdědila. Ano. To jediné dobré.
Matka mne docela vřele, možná až moc vřele, přivítala doma, jakmile jsem se vrátila ze školy po deseti měsících, co jsem se musela mořit sama se sebou a asociálností mé maličkosti. Neměla jsem v té době moc odvahu se bavit se svými vrstevníky, spolukolejními. Jediná větší aktivitka byla, když jsme hráli flašku a já měla flirtovat a sbalit hodiny, co nám stojí ve společence. Poprvé jsem se od srdce zasmála a zrudla stydem. Zvláštní to pocit. Kdyby to otec nebo matka věděl, musela bych už být na té zvláštní škole Krásnohůlek a snášet jen holčičí společnost. Takhle jsem si našla kamarády převážně v klučičím kruhu. Danny a Ashley. Dvě osoby, které mi jsou nejblíž ze všech Zmijozelských. Kromě jednoho, ale to tě tím nebudu zatím zatěžovat. Na něj budu mít speciální pomuchlanou stránku. Možná ze sešitu dějin. Kdo ví.
Možná, že ti je sem i popíšu. Stejně ti nemám co víc zatím říct, pokud nechci popisovat mé dny od příjezdu ala studentka druhého ročníku Bradavické školy čar a kouzel.
Danny a Ashley. Dva nerozluční kamarádi, které jsem v prváku viděla převážně jen spolu. Nikdy odděleně, pokud ten jeden nešel spát a druhý se zabával jinou aktivitou. Jsou mi nejblíž. Možná se mi na nich líbí jejich způsob vyjadřování, chování. Jsou pro skoro každou špatnost. Mohla jsem se od nich učit, jak se bavit s ostatními, přičemž být pasivní vůči jejím nápadům na sbližování. V podstatě jenom s nimi vycházím za dobře. Finn mne nejspíše proklíná a já jeho, jelikož mi šmajznul můj hřeben, který jsem po něm házela. Hugo je .. Hugo. To nelze asi jinak definovat, jelikož je to složité jenom říct. Psaný popis Huga je nemožný. Američan. Nesnáší rasismus. Což mne ještě více baví v momentální době, jelikož v naší koleje přibyli bratři. Adoptování bratři. Černoch a běloch. Z koho jiného jsem si mohla začít dělat srandu, že? Ale jinak je to vše, co mohu zatím napsat. Neznám ho jako kamaráda. Jen jako spolukolejního. Zkrátka, ti dva jsou pro mne momentálně prioritou. Jsem jim vděčná. Neví o tom, ale jsem.
Už mne nenapadá, co bych ti víc napsala. Možná na tvé brášky popíšu více svých dobrodružství, ale budou to zápisky jen z druhého ročníku. Z aktuální doby.
Proč ne z prváku? Nechci na to vzpomínat.
