A je to tu zas. Zas jsme nasedli do Bradavického expresu, jenž nás měl dovést až k našemu Domovu. Do Bradavic, kde je pro nás na skoro rok útočiště. Alespoň tedy pro mne. Vyjímečně ale mé další dobrodružství z tohoto roku započal vskutku skvěle. Netušila jsem, že mne to napadne. Jen tak. Vidět ho v jednom kupéčku s nějakou holčinou, kilometry daleko od sebe. On zahleděn z okna a ona nejspíš spící. Už si to přesně nepamatuji, ale vnukl se mi do hlavy nápad. S přicházejícím tunelem. Využila jsem jej a chtěla zahrát divadýlko na něj, ale vzhledem k tomu, že má asi dobré sluchovody a paměť na hlasy, tak mne, bohužel, poznal. Nicméně, na zbytek cesty jsem se k němu přidala, sic stále má u mne vroubek za ty dvě žabky, co mi zakoupil u slečny cukrářky. Jsem mu vděčná, ale i přes můj nesouhlas, mi je koupil. Tvrdohlavec. Nicméně, i on si jednu zakoupil, tedy jsme si dále, v kočáru, je otevřeli. Konkrétněji při podávání se jedné zakousl do hlavy. Jop. Trochu šok na něj, ale přesto si z kartičky odnesl bankéře. Krásné. Má maličkost měla lékouzelníka a majitelku čeho si.. Avšak lékouzelník u mne dlouho nepobyl. Chtěla jsem mu ji dát. Byl to jeho sen, být, a já mu ho dala.
V ten den mne už nic jiného nezajímalo. Bylo zařazování, byla jsem vyhozena si jít převlíknout sako, které jsem si dala na sebe, jelikož jsme byli promočení a zmrzlí, tedy sako bylo pro mne záchranou. Abych se vrátila tedy k té pointě daného večera, dostalo se k nám pár prváků. Nevím, zda-li to byla vhodná volba od klobouku, ale někteří vypadali vskutku zvláštně. Obzvlášť jedna holčina, co zvracela štěstím. Okouzlující. Říká se, že nesuď knihu podle obalu, ale dle toho, nejspíše suď podle zvratků.
V následujícím dnu jsem byla spíše na pokoji, vybalovala, hloubala a dívala se do vodní hlubiny, kam mám skrz okno možnost nakouknout. V ten den ryby byly docela i klidné, mírumilovně si plavaly v houfech, sem tam se zastavily u okna a svýma velkýma rybíma očima na mne hleděly. Jako kdyby mi chtěly něco říct, avšak jen tlamičkou mohly pootevírat a zavírat. Bylo to uklidňující. Nicméně, z mé euforie mne vyrušila sova. Už jsem ji viděla. Věděla jsem, čí je, jelikož už pár korespondencí jsme si už vyměnili. Musela jsem se nad tím i pousmát, jak držela ten velký balík v tlamičce. Natáhla jsem se pro balíček a hleděla, jak mizí. Samozřejmě, Giuru mu musela dát ještě pozdrav na rozloučenou. Jak jinak. Nicméně, to, co mne tam čekalo, jsem nečekala. Byla to krásná kniha, vázaná. Byla jemná na dotek. Když jsem ji pootevřela, vypadl mi do klína lísteček, avšak když jsem se zahlédla přímo do knihy, musela jsem se zasmát. To, co mi dal, bylo album. Ne kniha. Album. Měla už v sobě kartičky. Nejspíše je za tu celou dobu nasbíral. Kartičky z čokoládových žabek. Měla jsem chuť s tím albem doběhnout k Mrzimoru a dožadovat se jeho otevření, abych mu šla poděkovat, avšak na to jsem neměla odvahu. Nikdy bych neměla odvahu jen tak někoho obejmout, vyjádřit něco, co by se týkalo mne. Nebo někoho jiného.
Nakonec jsem mu poslala Giu s lístečkem a obrovským vděkem. Bylo to jen hloupé album, ale pro mne to znamenalo hodně. Chtěla jsem ho dokončit, ale ne sama. Alespoň společná věc, která by nás spojovala. Dohodli jsme se, že tu knihu necháme u mne a objednáme další žáby. Tedy pod podmínkou, že je zaplatím já. Asi víš, drahý, vytrhnutý papíre ze sešitu, že mne to bylo k prdu. Ani nevím vlastně, proč to tu vypisuju. Nejspíše mám plnou hlavu dojmů, zmatků a taky jiných pocitů. Nemám tu nikoho, komu bych to řekla. Dvojčátka, ocásky, ty jsem neviděla jak jsou prázdniny dlouhé. Zbytek.. nemluvím ani. Proto nejspíše kompenzuju vše sem, na cár. Doufám, že pokud mne někdo někdy zabije a bude sklízet moje věci, že se tohle nikomu do ruk nedostane. Možná, až tohle dopíšu, tak to spálím. Nebo taky ne. Hodím to do složky, kam si schovávám důležité korespondence. Nebo spíše.. vzpomínkové.
Když nad tím tak přemýšlím, tím albem to nezůstalo v ten den. S velkým zpožděním jsem doběhla na jasnovidectví. Stačilo mi pár slov naší kolejní a já jsem hodila mozek do koše s tím, že si ho někdy vyzvednu. Zkusím to studovat, ale pokud to půjde dál, asi udělám sbohem a šáteček. Pokud tedy nebudou mit patřičnou motivaci tam chodit. Kdo ví. Nicméně, byla večeře. Čas, kdy jsme si dali sraz. Čas, kdy jsem měla stát za ním a překvapit ho položením rukou na oči. Samozřejmě, na Jessieho mám moc hubený prsty. Nikdo jiný by mu to asi neudělal, nevím, ale poznal mne. Překvápko, osude. Byl to nicméně fajn večer. Kromě toho, že mám podezření, že ty žabky nakonec objednal dřív, než to stihnu vůbec já. Měla bych mu do kapes příště dát pytlíček galeonů, nebo z jeho velkorysosti zešílím. A taky z toho, že přišel, že jsem lechtivá. Ano. A co je mým trestem? On ví, já vím, že on není lechtivý.
Zbytek večera byl.. skvělý. Nikdy bych neřekla, že si s někým dokážu takhle povídat. Smát se. Cítit něco zvláštního přitom, když se někdo loučí. Takový ten pocit, když někdo něco opouští a musí si další přítomnost zasloužit nebo ulovit. Přitom to byl v podstatě obyčejný večer.