Tak a je to tu zase. Výplach mozku. Papír, brk, inkoust a já. Já a moje myšlenky, které mi mají tendenci vyskočit z hlavy a roztrousit se do rohů pokoje. Ani nevím, čím mám začít. Možná tím, že jsem momentálně v Kotli v jednom z těch ne moc hezkých pokojů a sedím tu při svíčce. Bylo by to docela skvělé tu bydlet, nicméně, jak jsem se zmínila i Alovi, ta postel je prostě děsná. Připadám si jako ta princezna z mudlovských pohádek. Princezna na hrášku. S vlastní verzí hotýlku pro studenty kouzelnické školy. Nicméně, nic mi ale nechybí. Mám klid, mám svůj čas pro sebe, nemusím vycházet z pokoje, aniž by mne někdo volal na hodinu či na připravené jídlo. Ani Bradavice, ani náš dům. Jenom zapadlý pokojík. A já, samozřejmě.
Tak abych to shrnula, co se vlastně stalo od posledního zápisku... tak se toho moc nezměnilo. Na zkouškách jsem nebyla. To je asi tak nejdůležitější z toho a je mi to fakt už blbý. Jop. Myslím, že jsem si vždycky dodělávala ministerského minimum. Kdyby to věděl otec, asi by mne zaškrtil, ale.. co oči nevidí, to srdce nebolí. Jediné štěstí je, že se o mé studium v tomhlectom směru nezajímá. Zajímá ho úspěchy. A to.. taky není zrovna dvakrát hitparáda. No, nevadí.
Co se týče svátků, ty jsem úspěšně odignorovala. Vánoce? Pfff.. Velikonoce? Pfff.. Valentýn? Ano, miluju tě, Giuru, velice moc. Takhle to tedy vypadalo, drahý papíře, který skončíš někde na spodku kufrů. Tento rok jsem neměla zrovna dvakrát nálady na interakce s lidmi. Pravda. S některými jsem se viděla, ale.. jednou za čas to stačí. Pokud teda nepočítám poslední tři dny. K tomu se však dostaneme.
Před pár dny jinak skončil školní rok. Jop. Školní rok, který utekl jako voda. Člověk proběhne ročníkem a postelí a ani si toho nevšimne. Příští rok bude čtvrtý.. a pak budou OVCE. Z těch mám největší strach. Nejraději bych se našprtala co nejvíce teorie a praxi vůbec neměla. Dobrý sen, což? Snad ten plán se společným doučováním nám výjde. Jinak jsme a jsem v háji. A žádný pokračování ročníku nebude. Avšak, abychom se vrátili k pointě. Skončil rok a všichni jsme byli přesunuti vlakem do Londýna. Hned se den zdál být ošklivější, než byl. Otrávení, uspěchaní mudlové. Spolužáci strkající se z vlaku. To chceš. Však nakonec jsem se dostala do Kotle celá. A díky bohu krbové síti, dostala jsem se i do prázdného domu. Měla jsem pocit, že rodiče měli být doma, ale vzhledem k zanechanému dopisu na stole otcovým rukopisem, jsem byla vyvržena z omylu. Na tři týdny museli odejít a že mám zůstat do doby, kdy se pro mne přemístí babička. Proto tu teď sedím a dřu si zadek o dřevěnou židli, jak mám nohy nahoře a čím dál víc se zabořuju pod stůl. Tak, seznámila jsem tě s aktuální pozicí, teď se seznámím s tím, že jsem vlastně byla poprvé v životě na svatbě.
Ano. Byla jsem na svatbě. Na cizí svatbě, abych nezapomněla zkonstatovat. Nějaké Vin Claire a Carla Dawsona? Nejspíše. Musím říct, že to byla nádherná svatba. Pro mne byla nádherná. Všude narůžovělé barvičky, kytky a taky ten, který mne sem vlastně pozval. Jop. Je to dříve zmiňovaný Al. Ráno to bylo klasické. V pohodě. Trochu polámané z lůžka, ale v pohodě. Inu, nebyla by to Giuru, aby mne napřekrásně neupozornila, že do pokoje vletěla jiná sova. Tuhle ale obě důvěrně známe. Byl to Joel. S ruličkou připnutou k nožičce. Pro rozespalý mozek to byl vskutku oříšek, ale jakmile jsem si přečetla dopis, nevěděla jsem, zda-li brečet radostí nebo se smát zoufalstvím, že na sebe nic nemám. Tedy po důkladném prohlídnutí kufru jsem našla jedny šaty. Ani jsem nevěděla, že tam jsou. Buď to byla má matka nebo nějací skřítci, co se mi starají o šatník, ale v ten moment mi to bylo jedno. Měla jsem v čem jít. Sice jsem se tak tak dostala na zmiňované místo ve správný čas, ale dostala. Měla jsem však strach. Měla jsem strach, když jsem vešla na zahradu Kotle a přede mnou byl dav lidí. Díky bohu za jeho rezavou kštici, leč jsem kvůli tomu ho poznala a mohla za ním s maličkou dušičkou jít. Postával tam s jinými slečnami. Staršími, podstatně, ale jakmile jsme se seznámili, nebyl problém. Obě byly moc milé a musím ti dopředu říct, že se krásně doplňují. A taky jedna z nich je Alova sestřenka.
Z rozjímání a klábosení nás vytrhl hlas muže s přenášedlem. Musím říct, že to byl děsně divný pocit. Nikdy jsem necítila žádný defekt z přenášení, ale objevit se v jiném počasí, docela na světlém místě..Ano. Moje oči v ten moment chvíli plakaly. Nicméně, jakmile jsme se dostali k místu, kde se tkvěl oltář, musela jsem vážně vydechnout úžasem. Nádhera. Fakt lituju, že jsem si s sebou nevzala polaroid. Fakt skvost a zajímavé, že jsem si v tom strachu tohle uvědomovala. Od toho mi i pomohl Al. Byl celou dobu se mnou a ani se nikam neodtáhl. Za tohle jsem mu vážně a na dlouho vděčná. Celkově se náš vztah zlepšil. Jakmile s tím druhým člověkem trávíte o trochu více času, všechno se postupně mění. Obzvlášť ten mezi námi. Jeden odtažitější než druhý, ale stejně jsou schopni se k sobě přiblížit a vůbec se nějak tolerovat. I to, že mne držel při obřadu a při blahopřání za ruku. Nevím, co si o tom myslet, ale pokud za každým loučením či tancem bude hřejivé objetí a nekonečná debata o všem možném, dokážu to tolerovat a možná se i těšit.
Tohle vlastně bylo při posledních rozloučení. Dobrou noc. Objetí. A dalších pár minut navíc voňavé náruče, společně s konverzací o dalších krocích v následujících dnech. Taková ideálka, že mám pocit, že mne hlava klame. Jak vlastně i on řekl, Jessie by tohle nepřežil.
Celkově se teď vidíme skoro každý den. Zajímavé? Divné? Nepochybně. Ale mne to nevadí. Ba naopak.
Inu, netuším co sem už vlastně psát. Vše, nad čím jsem tak přemýšlela, jsem tu napsala. Hlubší myšlenky jsou jenom pro mou hlavu. Pro nikoho jiného. Stačí, že se ti tu svěřuju s hloupostmi, ze kterých jsem zmatená.
Jenom, co ti na konec mohu napsat je, že jsem pozvala Ala k babičce, k nám, na Kypr. A on to přijal.
