top of page
Vyhledat
  • Obrázek autoraCia

5. zápisek

Nejlepší prázdniny za celý můj život. Nejlépe strávené s člověkem, s kterým se spojuje celý můj kouzelnický život, mezi mudly. Stvořeními, která nemají žádné tušení, že našimi žílami protéká magie. Starající se o své životy, rodiny, zábavu. Ano, Al skutečně byl se mnou na Kypru u babičky. Ta byla nejprve v šoku, že jsem se tam neobjevila sama, ale se stydícím se rezavým ocáskem u boku. Ten káravý pohled stál za to. Na chvíli jsem si myslela, že opravdu kontaktuje mého otce, že jsem si přitáhla k ní do domu nějakého přivandrovalce, ale po chvíli nervózním rozhovoru svolila! (Možná si to měla rozmyslet dřív, než nás vlastně za pár dní (ne)pustila do její kuchyně). Samozřejmě pod podmínkou, že budeme oba spát v jiné místnosti. Možná spíše myslela jeden ve sklepě a druhý na střeše, co nejdál od sebe, ale nakonec to bylo jenom přes ob jednu ložnici. Můžete hádat, čí byla.

Nicméně, jakmile jsme si prošli přijímacím řízením o pobyt Ala, valili jsme po schodech do patra hodit svoje batožiny do svých ložnic. A hlavně se převléct. Vzhledem k tomu, že Londýn není oproti Kypru tak horký, volili jsme něco pohodlnějšího a vzdušnějšího. Taková úleva ze sebe sundat druhou kůži. K nezaplacení. A taky k nezaplacení hodit něco do žaludku. Elizabeth nám připravila malý oběd, který jsme na mé poměry slupli docela rychle. Já teda osobně měla hlad. Pro Ala to možná byla živoucí smrt a chtěl ji mít rychle za sebou? Kdo ví. Ale přežil to, chlapec.

V následujících dnech jsme se spíše poflakovali. Chodili na pláž, koupali se, spálili jsme se (ječící Al je fakt k popukání, ale nemáme si co závidět. Asi si to babička srdečně užívala, když na nás patlala cosi, co strašně studilo). A jedli zmrzlinu. Hroomady zmrzliny. Asi je z nás král a královna žroutů zmrzlin. Jestli jsme oba měli ledová srdce, teď už máme i žaludky. Nekompromisně vybíravé žaludky!



Taky jsem ho nezapomněla vytáhnout někam do přírody. Sice jsme plíce nechali někde pod Olymposem, ale.. snaha se cení. Později jsme je tam našli, když jsme se zkutáleli dolů. Ale ještě, že jsem si vzala svůj polaroid. Byl to famózní výhled. I ve zpocených gaťatách.




No, v dalších dnech jsme regenerovali pod slunečníkem s neskrývajícím útrpným vzdycháním nad horkem a taky bolestí všech svalů, o kterých jsme se dozvěděli v ten den. A kdo byl náš nejlepší kámoš? No, jistě. Mr. and Mrs. Zmrzlinovi. Asi bychom měli sníst další kila zmrzliny na počest téhle obrovské rodiny.


(Al má fakt chlupatý nohy. Hustý)


Když jsme se neváleli po pláži, nechodili po túrách a neumírali na horko, občas jsme pobyli i u nás. Možná ve dnech, kdy babča nebyla doma a Elizabeth hlídala celý dům. Díky Merlinovi za ní, že nás nebonzla.

Víš, to jsme se jednou s Alem váleli a jeho napadlo, že si upečeme cupcakes. Zprvu to nebyl vůbec špatný nápad! Honila nás mlsná a náš žaludek v ten moment už funěl a utíral si studený pot z čela, že už další zmrzlinu nezvládne. Tak jsme do toho šli. No, o tom, že jsem hodila na Ala čtvrt těsta ani nemluvím. O tom, že jsem to měla až ve vlasech taky ne. Ani o tom, jak Elizabeth stála vyděšeně ve dveřích a tak tak nepustila na zem drahocennou mísu pro pratetičce. Nejdůležitější je přece výsledek a ten se nám povedl!



Den se dnem se ale sešel. Prázdniny pláchly a my jsme se museli pomalu sbírat svých pět švestek s hůlkami a rozloučit se se zdejší zmrzlinou, horkem a taky babičkou. Ten její významný pohled jsem vskutku nepochopila, když mne objala a poté se zadívala na Ala, stojícím jako solný sloup, doufajíc v okamžité vypařením do atmosféry, ale důležité je, že jsme to všichni přežili. I kuchyň. Jakmile jsme se přesunuli do Londýna, šli jsme oba dva svou vlastní cestou. Já do Kotle se ubytovat a Al domů. Bylo to divné být samotná po tom měsíci s nepřetržitou přítomností druhé osoby. Neúplnost, řekla bych? Cesta do Bradavic nám však šla nekompromisně naproti a všechny pocity musí jít mimo. I ty, z kterých mi jde hlava kolem a ty papíře, je pěkně uschovej společně s těmito fotkami z polaroidu. Papír je drahý a ty vzpomínky si chci uchovat ještě hodně dlouho. Kdo ví, co se s námi stane za pár let.






P.S. Al se fakt nerad fotí, kdo by to řek?



87 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

3. zápisek

bottom of page