Nevěřím tomu. Nevěřím tomu, že jsem tenhle deník znovu našla. Někde na spodku kufru, dalo by se říci. Myslím, že jsem naposledy do něj psala něco o prázdninách s Alem na Kypru. Nádherný měsíc. S Alem. Ach ano. Al. Dojímají mne fotky, které jsem do tebe vlepila. Mám pocit, jako kdyby mi bylo něco vytrhnuto ze srdce a pohozeno opodál. Co asi teď dělá? Nejspíše na mne i zapomněl po těch třech letech, co jsem doma na domácím vyučování. Ano deníku, otec to zjistil. Ani nevím jak, ale nejspíše skrz moji sovu, která mu omylem vrazila do okna. Spletla si to, no. Ještě, že jej nevysklila. Asi bychom měli soví oběd.
Nicméně, jsou to tři roky. Tři dlouhé roky, kdy jsem byla donucena být na panství a nechat se doučovat učitely, jenž prošli otcově řízení. Nuda, ale bohužel. Všichni do jednoho byli totálně pitomí. Možná jeden z nich stál za nějakou konverzaci. Byl mladý. Docela i pohledný. Debata s ním byla docela i dobrá. Jenom… i kdybych s ním chtěla něco mít, furt mu něco chybělo. Neměla jsem s ním pocit bezpečí nebo spontánností. Neměla jsem tendenci s ním dělat hlouposti, péct cupcakes nebo prostě vylézt někam do výšin a jenom se kochat přítomností a výhledem. Nic. Prostě to bylo spíše takové zpestření nudného každodenního utrpení a vězení. Z jeho strany to však nevypadalo moc na přátelštější ráz. Všimla si toho i matka, že se po mne zvláštně kouká, ale neřešila to. Co ona vlastně v téhle domácnosti taky řeší, že jo. Krom teda výstřelků poslední módy a jak být vzorná domácí puťka. To ji jde velice, velice dobře. Nicméně, pláč ani křik na otce nepůsobil. Milovala jsem Bradavice, milovala jsem výhled z mého pokoje do jezera na prohánějící se rybky a špínu. A taky jsem nejspíše milovala i osobu. Nejsem si jista, či jde označit až tak silným slovem, ale přinejmenším jsem ho měla ráda. A moc. Doufám, že se má teď dobře a žije spokojený život. Snad se stal i lektvarologem, jak vždycky chtěl. Je prostě šťastný.
Kdy jsem ho v podstatě naposledy viděla? Na svatbě? Jo. Další svatba (že já na to mám fakt štěstí). Jeho sestřenky Emily a její nastávající ženy Marry. Byla to fakt krásná svatba a byla jsem tam samozřejmě s ním. Celou dobu jsme se drželi za ruce, pozorovali krásný obřad. I gratulovali. To pro mne bylo trošku šok v té době, páč jsem byla a zároveň i jsem hodně stydlivá a teď jsem měla v podstatě cizím lidem gratulovat. Fakt nejlepší pro moje duševní pohodlí. Ale tak. To bylo asi jediné, v čem jsem byla taková nejistá, vyšokovaná a trochu jsem měla tendenci odejít. Nicméně, se podrž. Chytla jsem kytici. Bohužel, můžu být vdaná jen s hůlkou a nebo plyšákem z poutě. Jo, zase od něho. Tenkrát mi ho vystřelil. Podezírala jsem ho ze švindlování, ale Hulák mu nedošel, takže asi není takové střevo jak se zprvu zdálo. Čím dál smutnější a smutnější. Prohlížela jsem si v deníku vyloženě začátky mého chození do školy. V podstatě začátky našeho nevztahu s rezavým individuem s neskutečně roztomilým úsměvem a narudlými líčky. Jen je zatahat jako malému dítěti.
Inu, od té svatby uběhlo pár let. Tu květinu tu stále mám. Je stejně zvadlá jako můj život a myšlenky. Naštěstí, ona vypadá i vysušená líp.
Ptala jsem se otce, či bych nemohla na pár dní do Kotle. Samozřejmě, že zprvu prskal, proč bych tam jakoby chtěla jít, když tam nikoho nemám. 10 bodů pro otce! Prostě jsem si zaargumentovala, že bych si chtěla obnovit vzpomínky na studentská léta a je jedno, že tam nikoho nemám. Prostě bych si chtěla udělat lehký odpočinek od studia v Londýně.
Díky Merlinovi po rozmluvě s matkou svolil. Den odjezdu se pomaličku blíží a já cítím v sobě ještě více skličující pocit. Změnil se Londýn? Změnil se Kotel? Změnil se i on? Co když ho tam uvidím například s prstýnkem na prstu v láskyplném objetí? Asi by mne to dorazilo na dno. Vyloženě na samotné dno. Ale kdo mu to může zazlívat po těch letech? Vůbec. Přála bych mu to. Ať je alespoň jeden z nás šťastný.
Původně jsem si šla balit batoh. Potřebovala jsem případně nějaký teplý spacák nebo deku, že bych mohla přespat v Porsmucku na pláži, ale našla jsem tam místo toho tebe. Ani nevím, proč jsem vzala samopíšící brk a začla psát tenhle výplach mozku. Možná, že jsem to už potřebovala. Nemám se tu komu svěřit a deník mi vždycky krásně postačil. Tak snad.
(Poslední naše fotka)